Leden. Tma většinu dne. V práci dokončený projekt. Vánoce pryč, jaro daleko. Tak copak je nového. Google. Bootcamp, to slovo, co vyplivne sto odkazů na počítače. A najednou? Odkaz na cvičení. Hm. Copak dělají na bootcampu? Zajímavý pocit, když vás po vší té předvídatelnosti najednou něco zaujme. Zaujme tak, že i druhý den otevřete stránky a znovu a znovu si masochisticky předčítáte, jak se dřít. Obyčejně. Bez přístrojů. Bez tanečků.
Jo, tohle bych mohla zkusit, tohle by mě mohlo bavit. Ráda sportuju, hodně, volejbal, spinning. Taky hodně kouřím. Tak jo, to snad zvládnu. Sem se přihlásím. Akorát nevím, jak zvládnu třikrát týdně ráno vstávat po páté. Já, která miluju spánek nade vše. Jednotka spánku: jedna Alenka.
Nastává ten den. Budík. Pátá právě teď odbila. Vstanu a vyrazím. Stojím v půl sedmé na Slávii, převlečená na sport a ostražitá, co přijde. První okukování. Vypadají normálně. Začínáme. Jak jako? Oni normálně běží do schodů. Oni běží do schodů podruhé, potřetí. To přece nemůžou myslet úplně vážně. Ale běžím taky. No běžím, eufemismus. Dech dost chybí. Daň za cigarety. Pak kliky, dřepy, žabáky, švihadlo, břicho, posilování a tak. Další běhy. Trenéři jsou nároční, ale motivují a kromě toho jsou i dost vtipní. To pomáhá. Hodina končí, odcházím to pondělní ráno do práce a říkám si, že za normálních okolností bych teprve vstávala. Ale jsem překvapivě plná energie.
Šestitýdenní turnus se blíží ke konci. A je mi jasné, že budu chodit dál. Je to návykové. Překonej sám sebe. Ne fyzicky, protože nakonec můžeš vždycky, rezervy jsou. Ale psychicky. Tohle přece zvládnu. Bootcamp je nejobyčejnější cvičení. Nejobyčejnější jako Maruška a její sůl. Dost intenzivní sůl, asi alpská. A má výsledky! Zrcadlo začíná být znovu můj přítel. Je to dřina, nic není zadarmo, ale tak to má být, ne? Kdo si váží něčeho, co má zadarmo, bez námahy a odříkání?
Tak vás vítám v bootcampu.
Alena Housková
právnička
12. 01. 2008
