Dá se říct, že jsem normální holka, která žije normální život. Nebo se o to alespoň snaží. Někdy to jde líp, někdy hůř, znáte to sami. Do Prahy jsem přišla studovat a nakonec jsem tu zůstala i pracovat. Mým oborem je forenzní genetika, pro přiblížení – je to třeba určování otcovství. Práci v laboratoři střídá kontakt s klienty, což je pro mě ta příjemnější část. Mám totiž kolem sebe ráda lidi a poslední dobou zjišťuji, že je to pro mě snad úplná nutnost.
Sport mě baví, ale samotné se mi nikdy moc nechce… a do toho má náklonnost k sladkému, a především k čokoládě… Na střední a vysoké škole to nebyl problém, výdej energie byl dost velký, měla jsem čas na spoustu věcí, zkusila jsem karate, pár let aerobik... Jakmile jsem ale začala chodit do práce, byla jsem pořád unavená. Přičítala jsem to nezvyku ráno brzy vstávat a taky tomu, že jsem spíš noční tvor. Aerobik jsem vyměnila za tancování funky a jazz dance, ale pořád to nebylo ono. Pak jsem uviděla v novinách inzerát na bootcamp. Něco jako americký vojenský výcvikový tábor, stálo tam. To mě zajímalo. Zvládla bych to? První šok – začátek v 6:30, takže vstávám v pět, abych tam byla včas! A co fyzicky? Jsem zvyklá makat a s bičem nad sebou mi to jde po pravdě ještě mnohem líp. Takže jsem se rozhodla, že do toho půjdu, že to zvládnu.
A jak to dopadlo? No úplně skvěle! Vstala jsem, přišla jsem a zvítězila jsem – sama nad sebou. Kromě toho, všichni co tam byli se mnou, byli úplně úžasní! A to nemyslím jen účastníky, ale i trenéry! Ano, je to dřina. Ale když vidíte makat ostatní, je to obrovská motivace. A výsledky? Bootcamp je návykový! Když bootcamp končil, chtělo se mi brečet, že už spoustu lidí třeba nikdy neuvidím.
Naštěstí se spousta z nás přihlásila znovu a k tomu další nové tváře. I když v jiném složení, atmosféra je vždycky stejná – úžasná! A to vstávání mi za to stojí, začít den tam, kde vždycky získám dobrou náladu. Skoro to vypadá, že pomíjím tu fyzickou aktivitu, ale zdání klame – čokoládu si dám bez výčitek.
Jana Hájková
forezní genetička
11. 12. 2007
