Na vysoké škole jsem chodil do oddílu plavání, obden jezdil na kole a vážil kolem třiaosmdesáti kilogramů. Pak jsem začal chodit do práce, oženil se a přibral deset kilo. Byla by to docela legrace, kdyby mě postupem času nezačala pekelně bolet záda.
V dětství jsem měl zlomenou nohu, a mám ji teď o 1,3 cm delší než tu nezlomenou. Doporučení lékařů zněla jasně: cvičit, aby se posílilo břišní a zádové svalstvo. Pak bude páteř lépe vyrovnávat rozdíl v délce nohou. V kanceláři u počítače jsem toho moc nenaposiloval. Občas jsem zašel na kolečkové brusle nebo na kolo. Výjimečně jsem si šel zaběhat s tchyní do lesa. Zatímco ona v klidu klusala pět kilometrů, já byl na konci běhu na pokraji totálního vyčerpání. V zimě jsem dal párkrát lyže nebo běžky. Záda mě ale bolela stále víc a víc.Koupil jsem si nové matrace, ale moc to nepomohlo. Několikrát za noc jsem se bolestí zad budil a nemohl spát. Rozhodl jsem se, že s tím musím něco dělat. Uvažoval jsem o posilovně, ale moc se mi tam nechtělo. Zvedání železa není můj šálek kávy.
Kolegyně v práci přišla s tím, že začala chodit na bootcamp. Vždy ráno po tréninku nám v práci popisovala svoje zážitky ze cvičení. Znělo to dobře. Rozhodl jsem se připojit k týmu. Bylo mi jasné, že tohle je šance, jak se dát pod dohledem odborníků do kupy. První hodiny v Braníku byly naprosté peklo. Při běhu se mi dělaly mžitky před očima a zaléhaly uši, v botách jsem měl písek a na zádech bláto. Postupem času se to všechno nějak usadilo a já se začal na bootcamp vyloženě těšit. Ani to vstávání v 5:30 už mi nevadí.
I když rozhodně nepatřím k nejvýkonnějším členům týmu, chodím na bootcamp rád. Tolik kliků jako za poslední půlrok jsem neudělal za celý svůj předchozí život. Záda mě absolutně nebolí a navíc mi cvičení zvýšilo celkový pocit spokojenosti. Nedávno jsem byl s tchyní běhat sedm a půl kilometru a myslím, že jsem ji prohnal.
Takže sportu zdar!
Karel Tregler
11. 03. 2008
